Potkáte-li někde Madriďany uvolněné a relaxující po náročné práci nebo prostě jen volně korzující v zeleni a oddávající se odpočinku, bude to určitě v Retiru, parku, který má oproti ostatním zeleným plochám města výhodu v tom, že leží na samém okraji centra. Jeho návštěvu je tedy možné spojit třeba s prohlídkou obrazárny Prado, která je jen kousek odtud. Když do parku z rušného Passeo del Prado vystoupáte, bude vám oproti Pradu odměnou galerie živých postav, které se tu hemží, posedávají na lavičkách, na trávníku, poslouchají hudební produkce, baví se ve skupinkách nebo se projíždějí na loďkách na jezeru Estanque del Retiro.

Parque del Buen Retiro, zkráceně El Retiro, bývalý královský park, který až do pozdního 19. století patřil monarchii, dnes jedna z největších zelených ploch uprostřed Madridu, slouží Madriďanům k trávení volného času. Pro ty, kdo to mají daleko do centra, je to jistě vhodná příležitost k tomu spojit jeho návštěvu s prohlídkou Prada, od něhož je to sem jen kousek, nebo s procházkou po starém městě, těm, kdo dny tráví v centru, zase poskytuje možnost oddat se v zeleni sportování nebo jiným způsobům aktivní zábavy. I když je Retiro skryté za obrovitými domy Paseo del Prado, Calle de Alcalá i dalších přiléhajících ulic, na mapě Madridu ho nepřehlédnete: areál, ohraničený zdmi a přístupný několika branami, má plochu 140 hektarů, takže místa je tu dost i na to, aby se sem kromě botanické zahrady s exotickými stromy vešly i docela široké silnice, po kterých tu a tam projedou auta.

V Retiru pochopíte, jak jsou Španělé hrdí na svou historii a jak jsou schopni uctívat své hrdiny. Dojde vám to možná už ve chvíli, kdy v Madridu procházíte několikátou ulicí a ona se jmenuje podle některé postavy bohaté španělské minulosti. Najdete tu několik soch věnovaných právě jim. Tou ústřední je monumentální památník zasvěcený králi Alfonsovi XII., jemuž vévodí jezdecká socha krále. Hned za ním směrem na východ si na koni trůní generál Arsenio Martínez-Campos, který se v roce 1874 postavil do čela svržení dynastie Bourbonů – té rodiny, jíž Madrid mimochodem a mimo jiné vděčí za Královský palác. Soch ale v parku najdete mnohem víc.

A nejsou tu jen sochy (kdysi) žijících velikánů španělské historie. Přesně v nadmořské výšce 666 metrů tu vztyčili sochu Padlého anděla (Fuente del Ángel Caído), podle něhož se jmenuje i jedna brána do parku, s fontánou. Autorem je Ricardo Bellver, který se při tvorbě inspiroval v roce 1877 verši Ztraceného ráje Johna Miltona.

Retiro je také místem vzpomínky na 191 cestujících a jednoho příslušníka speciálních sil, kteří zahynuli v příměstských vlacích při bombových útocích 11. března 2004 nebo v jejich důsledku. Na jejich počest bylo v Lese vzpomínek vysázeny 192 olivovníků a cypřišů.

Jednu z prvních parkových úprav v místech dnešního Retira měl na svědomí architekt Juan Bautista de Toledo, který o něj rozšířil Jeronimos klášter vystavěný zde za královny Isabelly na začátku 15. století. Konečná úprava je dílem mnoha dalších architektů a za oněch více než 500 let přibyly kromě památníku Alfonse XII. v Retiru i další stavby. Tou nejpůsobivější je Křišťálový palác (Palácio de Cristal) od Ricarda Velázqueze Bosca, jenž se při projektování pavilonu inspiroval Křišťálovým palácem vystavěným u příležitosti Velké výstavy v londýnském Sydenhamu v roce 1851. Stejně jako konstrukce Josepha Paxtona byl i madridský skleník z oceli a skla postaven tak, aby ho bylo možné rozebrat a přestěhovat, k tomu však nikdy nedošlo. Velázquez je autorem také vedlejšího objektu (původně Palacio de la Minería), který dnes nese jeho jméno. Křišťálový palác Velázquezova souseda svou slávou zastínil – ačkoli vznikl až v roce 1887, o tři roky později, je dnes známější a navštěvovanější. V obou se konají výstavy a kvůli výstavám také vznikly. Palacio de la Minería kvůli národní výstavě, Křišťálový palác jako místo konání expozice filipínské flóry a fauny.