Gran Vía, nejzprofanovanější, nejbláznivější, a přesto Madriďany snad nejmilovanější ulice zabírá na mapě města jen malý, takřka bezvýznamný úsek. A třebaže dnes už je její popularita jen odleskem slávy, kterou zažila za bouřlivého rozvoje moderního Madridu na začátku 20. století, jedná se o důležitou tepnu, na niž nemůžeme nechat kdekoho dopustit. Fotogenická je zvláště v noci, to jí ale ani ve dne, kdy se tu doslova střetávají automobilisté a motoristé s pěšími – domácími i přespolními – a společně tvoří směsici všeho, co má v Madridu kola a nohy, neubírá nic na jejím významu.

Gran Vía, nejznámější z madridských ulic, která se táhne od Plaza de Espaňa směrem k Plaza de Cibelés, je sice nejzásadnější pro pochopení nejen uspořádání Madridu, ale obrázek o každodenním životě města jako takového si z ní uděláte jen stěží. Gran Vía totiž nabízí směsici všeho, co je v metropoli Španělského království k vidění, v době volna se tady míjejí davy místních se zástupy turistů, jsou tu obchody, na Plaza de Calao se soustředí kultura i obchody a výkladní skříně – lhostejno, zda butiků, nebo restaurací a všudypřítomných muzeí šunky – se snaží přijíždějícím do města nabídnout ta nejdůležitější lákadla. Dělat si obrázek o Madridu na jen základě této obskurní ulice naprosto nejde. To nejlepší totiž čeká jinde, město nabízí řadu jiných, mnohem autentičtějších míst, než je Gran Vía. I když se tady v nejrůznějších situacích a dnech ocitají, pohybují se Madriďané přece jenom jinde.

Ještě než Gran Vía dorazí na náměstí Plaza de Cibelés, uprostřed něhož na svém voze taženém dvěma lvy trůní bohyně Kybelé a na němž slaví vítězství svého mužstva fanoušci slavného Realu Madrid, zjistíte, že vlastně měří jen několik set metrů, což na tak slavnou třídu není jistě nic tak ohromujícího. Zhruba ve třech čtvrtinách cesty od Cervantesova sousoší na Plaza de Espaňa se najednou napojuje na Calle de Alcalá, nejdelší ulici v Madridu, která měří přes 10 kilometrů, začíná na neméně slavné Puerta del Sol a kousek od Plaza de Cibelés se na Plaza de la Independncía střetává s nejvýznamnější městskou branou Puerta de Alcalá, kterou má na svědomí architekt Sabatini. Tudy vedla v 18. století významná obchodní cesta do města Alcalá de Henares, Cervantesova rodiště.

Alcalská ulice a její pompéznost je odrazem někdejší slávy Madridu jako bouřlivě se rozvíjejícího hlavního města Španělska a centra zdejšího finančnictví. Na konci 19. století se jí říkalo „ulice bankéřů“. Její historie ale začíná až na počátku 15. století, kdy základ jejímu uspořádání dala stará ulice směrem na Alcalá a Aragon. Původně se jmenovala Olivová (Calle de los Olivares), ale o tento poetický název přišla, když královna Isabela Katolická nechala zdejší olivové aleje, skýtající možnost úkrytu značnému množství zločinců číhajících na cestující obchodníky, vykácet. Alcalská brána přibyla na ulici až o několik století později – byla postavena na počest příjezdu krále Karla III. do Madridu 9. prosince 1769. Před začátkem stavby byli k vytvoření plánu na oslavnou bránu osloveni architekti Ventura Rodriguez a Francisco Sabatini a vojenský inženýr José de Hermosilla. Teď už není překvapením, že zvítězil Ital Sabatini, který vtiskl tvář i mnoha jiným částem města.

Už na počátku 18. století se na místa, kde dnes Puerta de Alcalá stojí, přestěhovaly z Plaza Mayor býčí zápasy, na které se na staré náměstí chodilo už od století patnáctého. V roce 1754 byla slavnostně otevřena býčí aréna Ferdinanda VI., ale ta padla za oběť dalšímu rozvoji města v roce 1874, kdy musela ustoupit stavbě silnice na Aragon.

Calle de Alcalá zažila v minulosti opravdu velkou slávu: sídlilo zde nejen velké casino, jehož stavba byla zahájena už v roce 1836, ale také El Banco de San Carlos, která se stala základem Národní banky Španělska a která původně sídlila v ulici Calle de Montera (to je ta, již dnes opanují zejména prostitutky) a přestěhovala se sem v roce 1825 do budovy ve vlastnictví pěti hlavních řemeslných cechů.