Jsou čtyři, jsou nejvyšší a mají jen krátkou historii. Čtyři mrakodrapy, které společně tvoří Cuattro Torres Business Area, ční téměř na samém konci nejdelší španělské ulice Passeo de la Castellana, na místě někdejšího tréninkového komplexu Realu Madrid, až do výšky čtvrt kilometru. Třída do čtvrti La Paz vede už od nádraží Atocha, tedy od brány Madridu na okraji vnitřního města.

Původně se tento areál jmenoval Madrid Arena a s jeho budováním se začalo v roce 2004. Jako první byla v březnu 2007 dostavěna Torre Espacio, s 230 metry nejmenší ze čtyř betonově-ocelově-skleněných sourozenců. V dubnu 2008 přibyla Torre PwC, vysoká 236 metrů, v květnu 2009 dokončili stavbu nejvyšší Torre Bankia (250 metrů) a v prosinci 2009 Torre de Cristal (249 metrů). Dnes jde o čtyři nejvyšší budovy v celém Španělsku (rozdíl teplot mezi patami a nejvyššími body budov může údajně dosahovat až 10 °C), ke kterým by měla v roce 2019 přibýt pátá.

Se Čtyřmi věžemi jsem se poprvé setkal v letadle – jsou natolik dominantní, že jsou vidět z výšky i dálky a jsou opravdu nepřehlédnutelné. A když jsem pak zjistil, jak se k nim dá dostat (nejlepší je jet metrem na zastávku Begoña, Chamartín nebo Plaza de Castilla, odtud to je ale trochu dál a po Paseo de la Castellana se ještě trochu projdete), naplánoval jsem si sem cestu, byť je to přece jenom trochu z ruky – architektonická chlouba moderního Madridu, na níž se mimo jiné podílel také světoznámý Brit Norman Foster (konkrétně Torre Bankia), stojí za koukání, ať už ve dne, nebo v noci. Ani ten druhý pohled jsem si nechtěl nechat ujít, takže jsem celé odpoledne věnoval procházce po pompézní Paseo de la Castellana až ke Čtyřem věžím.

Kromě zmíněného Normana Fostera se na stavbě komplexu podíleli i další proslulí architekti, například pod Torre de Cristal je podepsán Argentinec Cesar Pelli, který se podílel na kdysi nejvyšší budově světa Petronas Towers v malajsijském Kuala Lumpuru, spoluautorem Torre Espacio je americký architekt čínského původu Ieoh Ming Pei, jehož pyramidu můžeme obdivovat u pařížského Louvru.

Ve chvíli, kdy se mi CTBA zjevila v celé své kráse (bylo před osmou hodinou večer začátkem října), byla v Česku už tma, v Madridu jsem ale kvůli večernímu snímku musel ještě přes půl hodiny čekat, až slunce dorazí i za zdejší horizont. Ale un caffe con leche s výhledem na Cuatro Torres v pivnici Pinchos Morrenos bylo lahodné a chlapík, co tu obsluhoval, ochotný a vtipkující. Jeho jižanský charakter se nezapřel, když jsem si chtěl před odchodem dojít na WC. Dvě části toalet, zavřené shrnovacími dveřmi, byly označené nápisy ELLOS a ELLAS. Už jsem viděl mnohé pojmenování mužské a ženské části (kromě señores směřují muži k cedulce caballeros), ale s tímhle jsem se setkal poprvé. „Co je ellos a co ellas?“ ptám se bodrého číšníka. Jeho gesto zní ale jasně: „Neporadím.“ Ani se nesnaží mluvit anglicky jako při nabízení kávy, takže se naše konverzace odehrává za pomoci poněkud omezené neverbální komunikace, a sleduje, jak si poradím. Naznačuju, že to risknu a vydávám se vlevo, pod nápis ELLOS. Podle jeho výrazu jsem si vybral správně, ale – mezi námi – bylo to stejně jedno, protože žádná žena v tu chvíli v té pivnici stejně neseděla.